Čtvrt roku uteklo jako voda!

16. března 2018

Jak už víte, jsme tři Vandráci co si usmysleli, že se vydají za dobrodružstvím na vlastní pěst, aniž by věděli, co je čeká. A to ve všech směrech. Vydali jsme se napříč střední Amerikou na vlastních motorkách, abychom poznali místní kulturu, dotkli se hystorie indiánských legend, zažili nečekané. A mnohem víc.

Nejsme badatelé, etnologové ani cestovatelé. Máme jen to štěstí, že máme nejlepší ženy pod sluncem. A taky práci, díky níž jsme se k tomuto cestování vlastně dostali. A neobešlo by se to pochopitelně bez pomoci všech, kteří nám věří a podporují nás. Motivací jsou samozřejmě i naši diváci, kteří nás celou cestu sledují a fandí nám. Vydali jsme se do zemí, od kterých nás spousta lidí odrazovala, četli nám statistiky vražd, přepadení a únosů. Byli jsme varováni před jedovatými hady a pavouky, drogovými kartely nebo z​trátou v džungli. A teď je to za námi. 

Sedím v Mexiko City u stolu a píši tuto zprávu, abych srhnul naše dobrodružství. Jsem plný zážitků a zároveň unavený jako kladenský havíř. A to máme za sebou vlastně jen první část naší práce. Vzpomínky na koupání v Karibiku, v Pacifiku, v sopečných lagunách nebo horských řekách. Denodenní západy slunce, bivakování pod širým nebem nebo ve stanech na místech, kde bych si netroufl ani v Čechách. Potkávávání a poznávání lidí, kultur, rozdílů a zvyků. Prožití spousty legrace v komunitách, kam se málokdo v​y​dá. Dopad rozmachu plastů po celé Střední Americe. Vnímání všech vůní světa, které vám nabízy jen jízda na motorce. Něco málo přes osm tísíc ujetých kilometrů na těch našich mašinách. Stesku po našich milovaných rodinách. 

To vše a mnohem víc máme natočeno, skoro na dva celovečeráky. Točili jsme téměř denně, všichni a všechno. Tedy Zorro (Pavel), se ujmul víc focení a šlo mu to výborně. Mezi námi, i proto, že před kamerou mu to šlo líp než za kamerou. Zvolili jsme formu nenásilného a přiznaného snímání všeho​,​ co jsme považovali za zajímavé. Každý den jsme se vydávali do neznáma, postupně se seznamovali s místními zvyky a učili se,​ jak komunikovat. Jasně Španělsky, to ale ani jeden z nás neuměl. Postupně jsme se ale adaptovali a začali dokonce té španělštině i trošku rozumět. Pavel si vystačil po celou dobu s jednou větou."Estamos dando una volta porel mundo!" Tím nám otevíral bránu ke komunikaci ve všech zemích. 

Nejtěžší byl samozřejmě začátek, čili Panama. Ale jen chvilku, než jsme pochopili​,​ jak úžasní jsou lidé v latinské Americe. Potkáváte lidi, kteří ctí tradice, chrání si duše a nebo žijí na pokraji bídy. Přesto jsou ochotni vás nechat nahlédnout do soukromí, pohostit vás, nebo jakkoli pomoci. A ještě se u toho usmívají. Samozřejmě, když přijedete do vesničky v horách na tak velkých motorkách, tak pozornosti neuniknete. I když ve všech zemích je spousta motorek. Jsou to ale skůtry a motorky s malým obsahem, na kterých jezdí celé rodiny pohromadě, mnohdy i 5 lidí a všichni bez helem. Tohle znám z Asie a zjišťuji​,​ jak jsme v Evropě čím dál tím víc svazovnější vlastními pravidly. Samozřejmě se potkáváme i tady s b​y​rokracií, ale vlastně jen na hranicích. A to minimálně. 

Projíždíme si státy na těch našich mašinách a zažíváme neuvěřitelné věci, zkrátka nám vše padá z nebe. Doslova. Pavel hned první den, po tom co přebereme motorky​,​ ztrácí klíče. Samozřejmě jsme si všichni vzali náhradní. Po pár týdnech mu ovšem ty první vypadly od někud z motorky, čili z nebe. A tak to máme se vším. V Panamě hrajeme volejbal s indiany kmene Kuna na ostrůvku Aroma. V Kostarice prožíváme promočený týden v džungli a potkáváme hady, tarantule, želvy i kajmana. V Nikaragui nás celá vesnička nejchudších obyvatel doprovází vysoko do skal, aby nám ukázala svoje nejdůležitější bohatství a tou je pramen pitné vody! Honduras, po varování projíždíme za jeden den, přesto se nevyhneme demonstrancím na cestě formou hořících zátarasů a spoustou ozbrojených policistů. Malý El Salvádor, který měl být také nebezpečný, se nám otevírá vstřícností všech lidí, které potkáváme. Nakonec zůstáváme mnohem déle​,​ než jsme plánovali. Mimochodem krásná krajina plná vulkánů. Gutemala, troufám si říct jedna z nejhezčích zemí střední Ameriky. A opět lidé ochotní vás pustit k soubě domů, pohostit vás, zkrátka nádhera. Navíc si v Guatemale prožíváme každý vlastní dobrodružství, po té co se na tři dny rozcházíme. Abysme se opět sešli na největší máyské pyramidě v Ticalu. Už se nemůžeme dočkat Mexika a tak v Belize navštěvujeme jen ruiny Caracol a po dvou dnech parádního offroadu v džungli a noclehu v rastamanském baru opouštíme tuto malinkou karibskou zemi. Časově jsme teprve v půlce našeho tripu, a před sebou máme obrovské Mexikoplné nečekaných zážitků. Jako když nám na hranicích dojdou peníze a musíme tři dny čekat, až z toho bankomatu něco vyždímáme a budeme schopni zaplatit depozit za motorky. A už nám zase začínají padat věci z nebe. Jako možnost potápět se v Cenotech a projít si dvěma indiánskými rituál​y​. Najít kmen Lakandů a dostat indiánské požehnání od posledního žijícího šamana, který tento obřad provádí. A tím splnit naši misi pro pana Stingla. Navštívit nevětší máyskou hrobku, kde byl uložen významný máyský panovník Pakal. Dalším splněným snem bylo putování na koních vysoko v horách, za jedním ze symbolů Mexika, motýly Monarchy. A jako závěrečný vrchol naší cesty jsme zdolali výšlap na sopku Nevado de Toluca ve vyšce 4700 m.n.m. 

Dotkli jsme se nebe, snů mnohých z nás, abychom vám veškerou tu krásu mohli přivést a ukázat. Ukázat očima věčně malých kluků, který si jezdí po světě na motorce. Ale teď mají před sebou, další velký úkol. A to, vybrat nejdůležitější a nejhezčí momenty tohoto čtvrt roku. Sestříhat to, vybrat tu správnou hudbu a namluvit komentáře. Takže zpět k našim rodinám, láskám, dětem a povinnostem. Abychom vedle i našich pracovních povinností, dotáhli tento Vandrácký projekt do šťastného konce. 

​A těšíme se, až vám předáme naše dojmy osobně na setkání 3. května. Pokud se s námi chcete setkat, dejte nám vědět, proč byste na setkání neměli chybět.

Loučí se Don Juan