Jak jsme vyrazili na cestu a návštěva Kunů

Zorro: 18. ledna 2018

Tak to vypadá, že se nám to fakt nakonec podaří, řekl jsem 4. ledna v půl páté ráno na letišti Václava Havla, když jsme kráčeli na poslední české točené pivo (platil to Honza, tři plzeňská za 450 korun) před nástupem do letících ptáků nizozemských aerolinií. Náš společný splněný sen — velká cesta za dobrodružstvím. Čtvrt roku na svých motorkách na cestě Střední Amerikou z Panamy do Mexika. Druhý den už v Panama City neuvěřitelně rychle přebíráme naše motorky z kontejneru, které sem vypluly z Hamburku už o šest týdnů dříve. Velký dík GEFCO za rychlost a vystlání motorek do peřinek. Večer si děláme pořádek v natáčecí technice a dorozdělujeme úkoly. Rychlá prohlídka Panama City a pak ráno, až se nám to všechno podaří napěchovat do kufrů na motorkách, míříme na karibské ostrovy za indiány kmene Kuna, o kterých nám vyprávěl pan Miloslav Stingl (cestovatel a spisovatel), když je sám před 40 lety navštívil. A leccos se za tu dobu změnilo. Mnohé už neplatí a civilizace neúprosně zasáhla i toto domorodé etnikum, které se přesto stále snaží udržet si svůj tradiční způsob života. A to je přesně to, co nás zajímá.

 

Přijíždíme opuštěnou úzkou silnicí přes hory k severnímu pobřeží. Vjíždíme za dřevěnou bránu k molu, kde je zaparkovaných asi 50 terénních drahých aut. Trošku nás takový pohled zklame a mírní naše očekávání. Malinký snědý chlapík nás posílá do stlučené boudy s názvem Office. Tam si vybíráme ostrov Aroma, nejlevnější ze sedmi nabízených ostrovů. Odmítáme za příplatek tři jídla na den a přístřešek (ubytování). Platíme tedy třikrát 15 dolarů za pobyt, 35 za loď (doprava) a 15 za parkování. Když doplujeme na ostrov, velký asi jako jedno fotbalové hřiště (a možná ještě jedno na kolovou k tomu), žasneme hned dvakrát. Nejdřív nás ohromí ta krása. Bílý písek, palmy s kokosy a tyrkysová voda (něco takového znám jen z filmů a drahých reklam). A pak žasneme podruhé, když vidíme, že z několika typických indiánských přístřešků, vyrobených z bambusů a palem, obývají indiáni pouze dva. Ostatní slouží pro turisty, kterých tu ovšem není víc než deset. A protože my turisté nejsme, my jsme Vagamundos, vandráci, steleme si na pláži. Hned u vody, ve stínu palem.

 

Indiáni nás ještě upozorňují, že je třeba dávat si pozor, kam si leháme, a ukazují nahoru. Dáváme jim za pravdu. Byla by to pitomá smrt. Zemřít na úplném začátku naší cesty po pádu kokosu na hlavu. Když už jsme se opravdových indiánů a jejich způsobu života nedočkali, užíváme si alespoň tu krásu okolo, potápíme se, sbíráme korály, a máme tak dárky na příští Vánoce vyřešené. Po pěti hodinách na ostrově už ale přešlapujeme na místě. Večer vypijeme litr panamského rumu a... jdeme spát. Občas nás probudí dutý náraz do písku blízko nás, ale dutá rána na dutý předmět slyšet není, a tak se ráno probouzíme všichni opět živí. Ráno žádáme, zda by nás indiáni, cestou na pevninu, nemohli na pár hodin vysadit na jejich ostrově, kde žijí jen Kunové, bez turistů. Za malý poplatek souhlasili. Tam už jsme byli spokojenější... Když jsme připlouvali k ostrůvku, kde žijí jen Kunové, připomínal mi na první pohled jen o málo kultivovanější slum. Hned na kraji ostrova vás totiž přivítají latríny a nepořádek. Oceán je jejich septik. Místo palem je na ostrově nalepený domek na domku a mezi nimi jen úzké uličky. Když do nich ale vejdete a uvidíte i do jejich přístřešků, ucítíte klid a pomalu utíkající čas. Vidíte spokojené pobíhající děti, kojící matky a odpočívající starce.

 

Mužů je tu o poznání méně, asi zajišťují obživu. Možná nás sem přivezl jeden z nich. Ženy na sobě mají indiánské barevné úbory a jsou vlastně všechny něčím krásné. U některých se nám dokonce tají dech. Žádná z nich se ale nevyrovná kráse našich tří žen doma v Praze! Snažíme se to všechno nenápadně a ohleduplně zaznamenat. Indiáni totiž nemají rádi, když je někdo fotí nebo natáčí. Když nás odhalí, skryjí se, nebo po nás naopak chtějí dolar. Viděli jsme, jak žijí dnešní Kunové. Jejich ostrovy se táhnou přes 200 kilometrů až dolů ke Kolumbii a je jich tolik, jako je dní v roce. Možná že na vzdálených ostrovech žijí Kunové tak, jak nám o nich vyprávěl pan Stingl. Kdo ví. To, jak žijí tady a dnes, vám snad alespoň trochu přiblížíme na podzim v našem dokumentu. A teď zpátky na pevninu a někde přespat.

 

Až tohle budete číst, už budeme v Kostarice. O tom vám ale napíše asi někdo jiný. Záleží to dost na tom, kdo dřív spadne na motorce. A teď už víte, že jsem to já položil jako první.

 

Další aktuality z naší cesty