Výprava do srdce džungle v Kostarice
Don Juan: 29. ledna 2018
Krásná zelená země zalitá sluncem se sopkami, vodopády, džunglí a spoustou zvířat, které můžete potkat jen tady, to je Kostarika. Před námi je první hranice, přijíždíme s mírnými obavami. Prvně budeme odbavovat, proclívat, ale hlavně nebudeme ničemu rozumět, a to je výzva! Navíc si Pavel nechat polepit motorku jinou barvou a nestihl si to nechat přepsat do velkého techničáku. Takže značka ideál. Ale co, jednou jsme Vandráci a rozhodli jsme se poprat se vším, co nám přijde do cesty. Obavy se rozplývají, když projíždíme hranice bez sebemenšího problému. A protože se rozhodujeme sami, kam pojedeme a kudy se vydáme, míříme do malého městečka Manzanillo na břehu Karibiku u džungle. A v džungli strávíme delší dobu, než jsme čekali. I když máme své plány a cíle, nebráníme se některým nápadům našich příznivců. A takový nápad nám spadl do klína.
Jeden Honza z Čech dlouho hledal místo, kde by mohl žít podle svých představ. A protože od malička miluje džungli, vybral si Kostariku. Napadlo ho, že nám napíše na Facebook, kdybychom jeli okolo, ať se stavíme. Já, jakožto Tarzan, Vinnetou a vůbec hrdina všech dětských snů, jsem byl okamžitě pro. Naštěstí jsem nebyl sám. A protože jsme okolo jeli, setkali jsme se tedy na kraji džungle v jeho domě i s celou rodinou. Honza, Terka a půlroční Nelinka nás přivítali s úsměvem a dobrou večeří. Honzovo pozvání spočívalo v tom, že má junglehouse uprostřed pralesa a chce nám ukázat, co taková džungle nabízí. To samozřejmě nemůžeme odmítnout. První trek na přespání byl pro mě okouzlující. Honza nám navíc chytil hada, abychom viděli, že to myslí vážně. Cestou na horu jsme ho vypustili a Hynek jako jediný ho vzal do ruky. Je to frajer. S upozorněním na bedlivost, kam šlapeme, jsme stoupali uprostřed noci džunglí za doprovodu tisíce zvuků. Bahno, vlhko, náročný terén a prudký svah — téměř nás to vyčerpalo. Konečně jsme nahoře. Okouzleni dobře promyšlenou jednoduchou stavbou polootevřeného domu v korunách stromů usínáme za řevu opic, ptáků a žab, natěšeni na ráno, až vše uvidíme za denního světla.
Nad ránem nás ale probouzí neuvěřitelný slejvák. Což o to, podívaná taky parádní, ale asi tak na pět minut. Za chvíli máme mokro i v junglehousu a přemýšlíme, co s tím. Protože nemáme spojení, čekáme, co bude. Máme co jíst a pít, počkáme tedy. Napadá mě sice, že džungle v dešti může být taky zajímavá, vzápětí návrh opouštím. Nepřestává pršet celý den a noc a další den a další noc. Uvěznění mocí přírody se dohadujeme, co s tím, cítím, že se potřebuju projít. Déšť nedéšť vyrážím vstříc džungli. Pomalu vylézá sluníčko a vodu střídá vedro a vlhko. Holt jsme v deštném pralese. Šťasten, že opět slyším zvuky, o kterých slýchám v dokumentech, prožívám každý krok. Oči na stopkách, kde mě co sežere, zjišťuju, že jsem šťastnej, a stále nemůžu uvěřit, že se sám procházím po pralese. Počasí se umoudřilo. Všichni rozhodnuti, že nás Honza vezme do džungle v noci i za případného deště, se radujeme, že neprší. Vyrážíme ještě za světla, upozorněni, že Honza jako průvodce půjde první a my opatrně za ním. Na kraji mě hned naštve Pavel, který jako první vidí hada. Honza ho pochválí, okamžitě si bere asi půlmetrové hádě do ruky a ukazuje, jak s ním nakládat. Říkám si super, taky něco vidím, koukejte. Ukazuji směrem do potoka, kde se cosi opravdu hýbe. Nevím, jestli to je krokodýl nebo co, ale hned se tam rozbíhám. Honza dost zpozorní, ale zjišťujeme, že je to želva. Prej vzácnost takhle v džungli, bohužel se nám brzy ztratila. Nevadí, jdeme dál, setmělo se a my, okouzleni všemi zvuky, se rozptylujeme do všech stran. Honza je z nás trochu nesvůj a znovu opakuje, že máme jít za ním. Čím déle a hlouběji se brodíme mezi obrovskými stromy a palmami, tím více nacházíme další hady a štíry, tarantule, malé leguány i ještěrky a zjišťujeme, že nás už Honza tolik nehlídá.
Chtěl nám najít něco výjimečného. Já už jako zkušenej Indiana Jones přeskakuji z kamene na kámen, pozoruji vše, co se dá. V tu chvíli nás svolává Honza, který už dávno zapomněl, že nás nemá pod kontrolou. Našel vrchol nočního treku, a to korálovce — nejjedovatějšího hada v džungli, který zrovna pojídal ještěrku. Co by za takový záběr dali v National Geographic. Po třech a půl hodinách se vracíme do junglehousu utahaní jak jaguáři, ale šťastní, že se propršené třídenní čekání vyplatilo.
Ráno se loučíme tarzanským pokřikem a vyrážíme na sever do národního parku Tortuguero. Příroda nám znovu naděluje dva naprosto promočené dny. To nám ale nebrání proplout kanály parku na vypůjčené loďce, kde se potkáváme s opicemi, volavkami, želvou a taky kajmanem, kterého jsem si dokonce pohladil a nepřišel při tom o žádný úd. Poslední nocleh v Kostarice jsme věnovali sopce a jezeru Arenal, kde jsme se opět probouzeli promočení a těšili se, až přejedeme do Nikaraguy. Tak teď už víte, že v Kostarice taky občas zaprší. A jak bude v dalších zemích?
O tom vám příště napíše comandante Hynek, protože spadl jako třetí. Zdraví vás Don Chuan.
